Neexistuje mnoho jiných témat z oblasti školství a vzdělávání probouzejících takové vášně a ostrost vzájemných reakcí, jako jsou názorové střety mezi studenty a zastánci veřejných škol na jedné straně a těch soukromých na straně druhé. Mnohdy probíhají výměny názorů týkající se toho, které školy jsou ty ´špatné´ a které naopak ty ´dobré´ v duchu přísloví pojednávající o lišce chválící si svůj ocas, tedy ti, kdož vystudovali veřejnou školu, jsou jednoznačně a neochvějně přesvědčeni o tom, že školy tohoto typu jsou jediné hodny respektu a zejména pak jejich alma mater je tou nejprestižnější, nejkvalitnější a nejskutečnější univerzitou, zatímco absolventi škol soukromých kontrují tím, kolik studentů bylo takříkajíc vyhozeno od zkoušky či státnic, kolik jich předmětnou školu nedokončilo, jak musejí dřít na zápočty a kterak ten či onen zcela neschopný spolužák z dřívějšího studia s přehledem studuje či vystudoval některou z veřejných škol. Také se lze v této souvislosti opakovaně setkat s mnohými okřídlenými hesly a vžitými slovními spojeními jako například ´soukromá škola = koupený diplom´, ´škola pro modelky´, ´nejtěžší gymnázium v Praze´, ´škola pro politiky´ a podobně. Já se však ve svém zamyšlení nebudu zabývat žádnou konkrétní institucí, ani nemám v úmyslu jakoukoliv školu jmenovat a dělat jí tak reklamu, ať již negativní, či pozitivní. V žádném případě si pak, na rozdíl od některých takzvaných a především samozvaných všeználků, nekladu ambici jakkoliv posuzovat a subjektivně generalizovat, které školy jsou ty pravé a které ne. Vzhledem k tomu, že jsem měl onu možnost z pozice studenta působit na školách z obou kategorií, a to s obdobnými studijními výsledky, tak ani nemám sebemenšího důvodu stranit té či oné skupině. Cílem mého dnešního blogu je podívat se na téma veřejných a soukromých škol tak trochu z jiných úhlů pohledu, než bývá ve zmiňovaných diskusích a vůbec v obecném povědomí obvyklé.
Kdo platí, studuje?
Jednou z častých kritických výtek směřovaných obecně k soukromým školám je tvrzení, že tyto instituce nabírají a nechávají dostudovat každého, kdo zaplatí školné. Studenti jsou pro ně zdrojem příjmu a byznys je zkrátka byznys. Osobně jsem přesvědčen, že ve školství, podobně jako třeba ve zdravotnictví, by rozhodně komerční vlivy a zájmy neměly být dominantními a možná že i zmiňované oblasti se postupem doby dostaly u nás do spárů byznysu více, než by bylo zdrávo. Tudíž určitě nejsem z těch, kteří říkají, že jakákoliv regulace je špatná a že všechno vyřeší trh. Na druhou stranu však nerozumím hlasům volajícím po úplném zrušení soukromých škol či přísnějších podmínkách pro ně ve srovnání se školami veřejnými. Vyjma jednotlivých případů totalitních států všude na světě vedle sebe fungují jak školy státní či veřejné, tak i subjekty soukromé a nevidím jediného rozumného důvodu, proč by Česká republika měla být výjimkou. Pokud jde o tezi, že kdo na soukromé škole platí, ten studuje, je třeba si uvědomit, že s ohledem na převažující rozpočtové financování tzv. ´na studenta´ lze totožný argument použít i na školy veřejné. Jen s tím rozdílem, že v jejich případě peníze nejdou přímo z kapsy studenta, povětšinou tedy z kapes jeho rodičů, ale z peněz všech lidí odvádějících daně. Princip a podstata problému však zůstává zcela stejná.
Na soukromou školu se dostane každý
Pravdou je, že drtivá většina soukromých škol nepořádá přijímací řízení a zjednodušeně se dá říci, že ´berou každého´. Přiznám se, že to považuji nikoliv za zápor těchto škol, nýbrž za jejich přednost. Představa, že se takzvaně oddělí zrno od plev jednou jedinou zkouškou, v níž hrají značnou roli faktory jako tréma a náhoda, je podle mě docela scestná. Z vlastního pozorovacího experimentu pak mohu zodpovědně dodat, že největšími trémisty jsou mnohdy právě ti studijně nejdisponovanější jedinci. Proto považuji za vhodnější buď komplexnější přijímací řízení (to je ovšem u veřejných škol vzácností, což se jistě dá pochopit vzhledem k počtu uchazečů), anebo jeho úplnou absenci, než aby o studijním osudu mladého člověka rozhodoval jeden test a to, jak se zrovna dotyčný ten den vyspal či nevyspal.
Máme příliš mnoho škol?
Velmi často se také setkávám s tvrzením, že počet soukromých vysokých škol je neúměrně vysoký vzhledem k velikosti a počtu obyvatel ČR. Někteří lidé podloží tento svůj postřeh i srovnáním třeba s Velkou Británií, kdy je dle zmíněného přepočtu u nás škol více.To je sice pravda, nicméně také je potřeba vidět, že velká část českých soukromých škol má jen několik stovek či jednotek tisíc studentů, což je více vypovídající kritérium, než počet vzdělávacích subjektů. Pokud se na danou věc podíváme trochu jinak, tak zjistíme, že v naší zemi je v porovnání s jinými státy stále relativně nízké procento studujících na soukromých školách, ačkoliv trend je dlouhodobě mírně rostoucí. S tím souvisí i další vžitý názor, že v současné době studuje v mladé generaci skoro každý, ať již na veřejné, či soukromé škole. Opět se ale jedná spíše o dojem. Je pravdou, že oproti době před dvaceti pěti lety došlo k poměrně překotnému vývoji ve vzdělanostní struktuře a sám kriticky dodávám, že studium se stalo pro mladé lidi také určitou součástí moderního životního stylu, přičemž převažující vztah k formálnímu vzdělání je spíše konzumní, povrchní a instrumentální, hlubší smysl v něm popravdě skoro nikdo nehledá. V porovnání se státy západní Evropy však je u nás vysokoškoláků stále relativně málo a naopak je zde i mezi mladými více lidí s výučním listem, čímž ovšem netvrdím, že by mělo být nějakou modlou co nejvyšší procento lidí s terciárním stupněm dosaženého vzdělání. Dokonce v posledním sledovaném roce počet mladých lidí nastupujících na vysoké školy v naší zemi opět o něco klesl, a to zejména u humanitních oborů, jež jsou taktéž častým terčem věčným stesků na masovost studentského stavu.
Soukromé školy – značně rozevřené nůžky mezi studenty
Tím však neříkám, že se ze studování nestala počínaje devadesátými lety masová záležitost. Jasně, že stala. Osobně ji nevnímám pouze negativně, avšak těžko popřít, že jedním z jejich důsledků jsou značně rozevřené nůžky mezi jednotlivými studenty. Na téže promoci tak často přebírají stejný diplom vedle sebe student vynikající a student, kterému ke zdárnému dosažení “cíle“ dopomohli všichni svatí. Tedy ani ne tak svatí, jako přimhouřené či úplně zavřené oči některých akademických pedagogů, o specializovaných ´firmách´ schopných za studenta vypracovat prý téměř jakoukoliv závěrečnou práci, tedy oficiálně podklady k ní, raději ani nemluvě. Netřeba si nalhávat, že na soukromých školách jsou pomyslné nůžky mezi studenty rozevřeny ještě mnohem více, než na těch veřejných. Důvody a příčiny toho, proč na soukromých školách nalezneme mimořádně široké spektrum studentů, od těch výborných až po zcela mizerné, by vydaly na samostatný článek, nicméně vysvětlení hledejme zejména v konkrétních motivacích, s nimiž studenti na tento typ škol vstupují. Na jedné straně tu máme studenty, kteří již třeba mají nastartovanou kariéru a skutečně mají zájem se i formálně dovzdělat, přičemž řada veřejných škol je bohužel poměrně neflexibilních a neochotných, pokud jde o umožnění distanční formy studia. Takový student má navíc výhodu, že může teoretické poznatky konfrontovat s praxí a i díky tomu může mít například zmíněná závěrečná práce nějaký reálný smysl a význam, oproti stále se opakujícím tématům, jež supervizory (vedoucí práce) logicky nebaví ani číst, natož se jimi seriózněji zabývat. Je však třeba zmínit, že na opačném pólu existuje na soukromých školách skupina v uvozovkách studentů, kterým školné zaplatí rodiče a kteří o studium nejeví prakticky žádný zájem. Asi je zbytečné dodávat, že jinak si člověk váží něčeho, co si zaplatí sám a jinak v případě, že všechno dostane zadarmo. Ovšem nedá se říci, že veřejné školy by v ´bledě modrém´ netrápil podobný neduh. Vidina studia bez školného zase mnohdy přitahuje mladé lidi, jejichž hlavním záměrem je takzvaně si prodloužit mládí a navíc ´lítačka´ na MHD za polovinu a zvýhodněné vstupy na všemožné kulturní akce taky nejsou k zahození…
Pro pořádek bych závěrem dodal, že nepatřím do tábora zastánců zavedení školného, ani mezi obhájce soukromých škol či nadšence z porevolučního vývoje našeho školství obecně. Jenom říkám, že autentické zkušenosti jsou jaksi mnohem barevnější, než černobílá optika, s níž se nezřídka v souvislosti s tématem setkávám.